Pochod rytíře Toulovce:Chvilkové pominutí smyslů stále trvá
Pochod rytíře Toulovce
Každý poslední víkend v září.
časový limit 8 hodin
max. pěší trasa 30 km
každý rok stejná trasa
2009 - 7:27 - 30 km
2010 - 5:05 - 30 km
2011 - 4:11 - 30 km
Pro mě jeden z nejhezších pochodů co se krajiny týče, servis bohužel pravidelně zaostává (na kontrole u Budislavi není občerstvení, přesto, že v propozicích je uvedeno - prostě došlo - každoročně stejný problém, nikterak řešený). Trasa je vedena přírodou, v níž jsem jako dítě trávila prázdniny na táborech a a trempování s tím spojené. Takže taková malá srdeční záležitost. V roce 2009 po delší odmlce jsem se tam opět vrátila ...
Po loňské dámské jízdě se k nám letos přidává i Tonda. Konečně akce, na kterou se dá vyspat. Start je totiž kvůli dětským trasám až v 8. A navíc to je opravdu kousek od naší základny. Myslím, že tak do 15 km. Za normálních okolností bychom jeli na kolách, ale protože jsme chtěli maličko potrénovat, tak jsme nakonec zvolili auto. Zanecháváme ho nad chaloupkama na parkovišti a sbíháme do centra Vranic k budově TJ Jiskry Litomyšl. Už tu panuje celkem ruch, neboť dorážíme akorát chvilinku před tou 8, ale autobusy naštěstí ještě nedojeli. Honem se zapíšem na 30 km, posbíráme mapku a nejdůležitější informaci - zda se změnila trasa. po ujištění, že nikoli spokojeně odcházíme. Studování mapy kvůli nové trase totiž moc zdržuje a navíc musíte pořád sledovat značky.
Na ruku ještě dostáváme identifikační náramak s názvem akce (proč identifikační fakt netuším, protože všechny trasy měly pásky shodné, snad jen na odlišení účastníků od běžných lidí, kteří se v daném prostoru pohybují). Před námi je už 6členná skupinka lidí. Zapínám batoh, aby při běhu nevadil. hůlky ponechávám v ruce a vybíhám po červené směr Dudychova jeskyně. Kupodivu se přidává i Tonda s Věrkou. Už dobíháme tu skupinku a zřejmě se s tondou znají, protože když je v běhu míjíme, tak volají - až takhle, jo? Ani nevím už co jim na to zavolal. Teď se totiž rozhoduju jestli pokračovat dál po značce nebo přes Upíří planinu. No je to jen 30 km, tak tedy zlehčovat trasu nebudem. Ještě pořád se dá trochu běžet, jen se musí dávát pozor na odbočku. Čeká nás prudké stoupání k Dudychově jeskyni a následně k cestě, která nás dovede do Boru. Na Polanku to ukazuje necelé 4 km - paráda, je to navíc v rovině nebo pod kopec, takže tam za chvilku budem. Poklusem kolem kolumbova vejce, Kazatelny přes Kupadla a Betlémskou jeskyni upalujem po červené. K chatě Polanka ani nedojdeme. Jednak trasa kousek před ní uhýbá a druhak je na posezení u oběda ještě moc brzy. Zakusujem se do zbytku paprik a jablka. No opravdu skoro nic výživného, ale stačí - hlad není. Pokračujeme po červené nedaleko od studánky Kaplice, ale vody máme dost, tak ani nezastavujem. Cestu lemuje potok Novohradka )možná je to i řeka, teda spíš říčka), který nás dovádí do malé dědiny Dolany. Odtud po žluté do Pivnic. Je to krásné pískovcové údolí s několika výstupy po žebříkách - kovové byly nahrazeny dřevěnými z kulatiny. Pokračujeme cestou mezi poli. sem tam poklusáváne. Sluníčko už se rozpálilo a poměrně hřeje. Místy popoběhnem abychom byli už na kontrole ve Zderazi a pryč ze slunka. Kontrolu obsluhují dva kluci - odhadem tak do 15-ti let. Dávají nám kelímky plné čaje a tatranku. Tu hned slupnu, ale čaj přelévám do vapurky (zkouška odolnosti horkému nápoji obstála na výbornou). necháme si dát razítka a prcháme dál po žluté směr Bor. neumím pít za chůze z kelímka, takže z vapurky je to mnohem lepší. Čaj jednak už není tak horký a můžu se víc napít. V Boru potkáváme proti nám lidi, kteří před chvilkou vyrazili - zřejmě jen na 15 km trasu. Pokračujeme z Boru po zelené na rozcestí Za Borkama. zde se oddělujeme od trasy 15km a po modré směřujeme na Proseč, u chatové oblasti se ale vydáme po vlastním značení až na silnici Budislav - Proseč. Dále po silnici směr Budislav. Po vlastním značení se dostáváme až k myslivně Posekanec a odtud dále až k Borku. Proti nám se valí davy lidí a dětí, kteří se vydali na 8km trasu. Tentokrát je kontrola kousek pod zastávkou u domku, kde bydlela už nevím kdo. Je tu mrtě lidí, kteří čekají na razítko a občerstvení. Vzhledem k tomu, že jsme si dali za cíl pokořit 5hodinovou hranici a možná i 4hodinovou, bleskově vytahuju papír na razítka a předbíhám, lidi ani moc neprotestujou. Vlastně nikdo. Honem ještě k várnici pro čajík, bo mám žízeň jak velbloud po několika dnech v poušti. Pití došlo. Nevěřím tomu, co slyším. Sakra už zase tu nic není. Ostatně jako každej rok a to tu jsme skoro o hodinu dřív jak loni. Vzteky zmačkám kelímek a obsluze u kontroly zanadávám do neschopnejch blbců a běžím pryč. Opět vytočená do běla. Cesta je naštěstí rovinatá, takže se dá běžet - v protisměru jdou celé rodiny, místy potkáváme i šílence s kočárkama ... chápu těch 8 km, je krásná celodenní procházka a letos vyšlo i krásné počasí. Probíháme po červené kolem Panského stolu, kde je bohatá hostina jedné z rodin s dětmi. Dále míjíme pískovcový útvar Cikánka (nevím proč ten název). Přemejšlím, jestli si mám zaběhnout cca půl kilometru ke studánce Voletínka, nebo pokračovat. Čeká nás dost hnusnej krpál, který je celkem ucpaný funícími téměř a úplně důchodci, dokonce i nějaký cvok tam rve kočárek. Snažím se to vyběhnout na jeden zátah jako Tonda, Věrka je někde vzadu, navíc slyším, že se dala s někým do řeči. Kruci, takhle ty 4 hodiny nedáme. Proplétám se davem nahoru. UFFF UFFFF. Zhluboka oddychuju, čeká nás seběh do maštalí a do Vranic a konečně konec. Odhadem tak 4-5km. Když poběžíme, tak to za ty 4 hodiny dáme. Vzpoměla jsem si na slova s kterými nás na jiných akcích někdo předbíhá. Zleva, Zprava. Docela to i funguje. ale Věrka už asi nemůže. Pořád ztrácí. A tady se to dá běžet. Navíc mě táhne vidina cíle a moci si znova zanadávat na neschopnost organizátorů. Pořád mě to štve. Před Džberkou (studánka) je kus vykáceného lesa a v cestě jsou samozřejmě klacky a bordel. To nás zpomaluje. Těším se, že se u studánky napiju. Ouha. Zase v obležení "turistů". Kašlu na to. K chatě a do cíle je to už kousek asi tak 2 km. Seběhneme na kamenitou cestu, odkud je to co by kamenem dohodil a zbytek došel, jak se vtipně říká. Nepokračujeme po ní, ale přejdeme ji a potok a do lesa.Tam zahneme do prava a pak už jen rovnou za nosem hop a skok a už je vidět kamenná chata. Bohužel v okamžiku několika minut po 12., tedy po 4 hodinách. Dobíháme cílem do prkenné chaty. Mačkám stopky . 4:11. Je to pěknej čas, ale těch 11 minut štve. Hlavou se mi honí místa, kde se dalo tento čas nahnat. Ale nedá se nic dělat. Odevzáváme razítkovací papír. Paní se diví, že jsme už hotovi. Tak jí říkám, že kdyby v Budislavi měli na kontrole občerstvení, tak ještě nejsme, ale že takhle jsme museli spěchat, aby zbylo na nás něco aspoň tady. Trochu ji to zaskočilo, tak přidávám mou každoroční větu - aspoň tu petku s vodou pro těch pár lidí na 30 km byste mít mohli stranou ... No tak třeba konečně už příští rok se to zlepší. Dostáváme diplom a rytíř Toulovec nám na krk věší medaile (ze dřeva). Tím pro nás končí další ročník pochodu ... Za rok jsme zpět.
