Noční výstup na Sněžku za východem slunce:Chvilkové pominutí smyslů stále trvá
Noční výstup na Sněžku za východem slunce
www.nasnezku.wz.cz
Vždy nejbližší pátek kolem 1.7.
50 km: Dolní Kalná - Horní Kalná - Kunčice nad Labem - Černý Důl (ko) - Náchodská bouda - Rozcestí - Luční bouda (ko+teplá polévka) - Sněžka (ko + předpokládaný východ slunce v 4:45 hod.) - Luční bouda - údolím Bílého Labe do Špindlerova Mlýna - Dívčí lávky (CÍL, občerstvení)
Zajištěnými autobusy zpět do Dolní Kalné nebo Vrchlabí.
2009 - 33. ročník - neměřeno - 325 lidí
2011 - 35. ročník - 13:53 hodin - 370 lidí
2012 - 36. ročník - 12:06 hodin - 510 lidí
Takže po nekonečném dohadování, zda jít nebo nejít jsme kolem 17:30 zaparkovali auto nedaleko sokolovny v Dolní Kalné odkud je oficiální start pochodu. Moc velké davy lidí tu nejsou - zřejmě ti pomalejší jsou již na trase a ti rychlejší teprve dojedou. Předpověď taky není optimistická. Budem rádi když nezmoknem, natož abychom viděli východ slunce. Uvidíme.
Trasa je pořád stejná, náplň také - liší se jen cenou startovného a cenou za autobus z Dívčích lávek zpět do Kalné.
Beru si batůžek a do ruky svačinu a berle (hůlky). Jdeme se zapsat na start. Vyhrává nějaká dechovka, občerstvovací stánek je v obležení. Jak bych si dala tu grilovanou klobásku...Jen co se vymotáme od stolků určených pro zápis, zapímám navigaci. Než mi naběhne, rozhlížím se kolem, jestli nepotkáme nějaké známé tváře. David nejel, tak co Vláďa - ten mě vytáhl na předloňský ročník. Nic. A najednou je vidím - Monika a Kička - duo mamka a dcera z K100 nastavují také navigaci a vyrážejí. Tak a cíl je jasný.Honem za nimi - moje navigace už taky našla Dolní Kalnou a počítadlo je na nule. Vyrážíme - cestou se snažím sníst kedlubny, které jsem si nachystala jako k večeři - no za chůze po rovině to ještě jde. Procházíme po silnici Dolní Kalnou a já si libuju, jak je u okrajů silnice spousta popelnic. To se zas tak moc nevidí. A i snad proto nevidíte v příkopech odpadky - jo když je to kam odhodit, tak se to uklidí skoro samo. Podle fáborků docházíme do Horní Kalné. Mám snědeno, takže volné ruce se chápou holí. I tak je tempo poměrně rychlé. Říkám si, co budu na Luční boudě dělat, když tam budem tak brzo. Naštěstí se cesta brzo ubírá do kopečka, kde zvolňuju. Kocháme se krajinou a vedem litý spor o to, jestli ten kopec vlevo je a nebo není Lázek. Já jsem toho názoru, že je. Polní cesta nás vede k osiřelým několika stavením. Vzpomínám, jak posledně u cesty byl stolek, na němž místní "domorodci! nabízeli koláče. Letos žel nic. Z propozic se dozvídám, že se jední o osadu Příčnice. Sbíháme do Kunčice nad Labem - je to pod kopeček, tak proč ne. Fáborky nás vedou dál obcí až k polní asfaltce. Cestou doháníme duo M+K. Trochu se dáme do řeči, co a jak po K100. Jdou o poznání pomaleji než my. Tonda je už někde asi pod lanovkama a Věrka mi také začíná nabírat vzdalovací tempo. Nedá se nic dělat, využívám toho, že na něco volá, ale tomu už na tu dálku nerozumín a tak odbíhám. Je to divné, ale na té asfaltce začínám cítit pálení nožiček. To je špatné znamení. Zpomalila bych, ale tento nápad mám jen já, takže musím držet hubu a krok. Cestou procházíme kolem nákladních lanovek z lomu v Černém Dole do kunčické vápenky. Sloupy vypadají dost mohutně. Zajímalo by mě, zda normálně funguje. No podle naložených vagonků asi ano, ale nejede. Cestou se pomaloučku zatahuje a šeří. Otáčím se. Za námi ani noha. Tondu už nevidíme, a tak mírně zvolňujeme - bohužel je nám to k ničemu, neboť po pár metrech cesta opět klesá. Sbíháme k další silnici. Na odpočívadle sedí skupinka mladých lidí a občerstvují se. Hmmmm ten banán bych si taky dala. Místo toho vytahuju kousek tyčinky od Nutrendu, který mi zbyl z Krakonoše. Ještě se dá baštit. Po silnici si to štrádujeme dál. A hele cedule s reklamou na Černý Důl ... No hezký ještě 3 km. Začínám toho mít dost - ani ne v půlce trasy a mě se už nechce - vyslovuju to nahlas. Věrka souhlasí - možná v nás Krakonoš nechal víc únavy, než jsme si mysleli. Naštěstí je pořád výborný čas, takže to vypadá, že k první kontrole dorazíme za světla. Za odbočkou z hlavní silnice do Černého Dolu na nás čeká Tonda - zřejmě taky už něco pojedl. Krom svých obvyklých řečí o šnečím tempu, blížícím se dešti a tak podobně nás ještě vyfotí. Společně pak procházíme obcí. Samozřejmě, že restaurace s kontrolou je až na druhém konci. Po nekonečném klikatění obcí se tam dostáváme. Obloha se zatahuje čím dál víc a blíží se večer. Místní nás přesvědčují o hnusným počasí a východ že nebude - no já ho jednou už viděla, tak mi je to jedno, hlavně ať neleje. Dostávám razítko. Bohužel v kolik jede první autos z lávek nevědí. Nevadí, tak holt nežtak počkáme. Odskakuji si na WC. Pak honem už něco sníst a pomalu se zvedat k odchodu. ÁÁÁÁ ještě bude kolovat kofola - celkem dost studená, tak jí srkám, ale přišla vhod. Tonda začíná být netrpělivý. Nevím proč se bojí té tmy - teď není kam špatně zahnout - maximálně tak spadnout, ale to až kolem Výrovky k památníku. Uklízím věci do batůžku a nasazuju čelovku - vytahovat ji někde v kopci je zdržování. Vyrážíme dál - mnozí ještě teprve docházejí. Trasa vede ještě dál Černým Dolem, takže můžu v oknech zahlédnout co kde dávají v televizi a jaký mají domácí veget. Až si říkám, jestli mi to stojí za to - jestli by mi nebylo doma líp. No pomalu opouštíme Důl a asfaltka nás vede lesem dálem. je to plynulé stoupání, ale naštěstí nic prudkého. Pomalinku zkouším, jak se jde za svitu čelovky - no ještě se dá jít po tmě tak ji zas vypínám. Kap kap - začíná drobně pršet. Ještě se to dá, tak zatím pláštěnky zůstavají v batohách. Po pár metrech ovšem uznáváme že zbytečně nasosáme vodu a budem se potom, jestli začne víc pršet, pod pláštěnkou jen potit. Zastavujeme a vyndáváme pláštěnky.Já mám tu smůlu, že můj batůžeček pláštěnku nemá, takže musím pod pláštěnku i s batohem. ujdeme v tom jen pár metrů a po dešti ani památka, zato zevnitř jsme úplně mokří, holt nepromokavost má i své stinné stránky. Sundáváme pláštěnku, protože cesta je v podstatě až k boudě Mír do kopce a to bychom se v tom jen zbytečně pařili. Teď už čelovky jedou naplno. Sice není opravdu kam zahnout a dá se řídit stromy, ale jde se se světlem líp. Míjíme odbočku k Tetřevím boudám. Cesta začíná stoupat. V dálce je vidět světýlko, které se s naší chůzí přibližuje až stojíme pár metrů od něj. Vytahuju foťák a blejsknu to tmy - co děláš?, ptá se Věrka - ale chci vidět kde jsme. A na displeji se zobrazí zeď s nápisem CIHLÁŘSKÁ - paráda, za chvilku budem u Míru. A skutečně- o několik okamžiků procházíme kolem. Po asfaltce dále spěcháme po červené směrem k Luční boudě. Zvedá se vítr a začíná se ochlazovat. Cestou zastavujeme v několika boudách pro památeční razítko a trochu se zahřát. Je něco málo po půlnoci. Vítr neustále zesiluje - docela lituju, že jsem nevzala rukavice. Nedá se nic dělat - musíme dál - nedaleko by měl být Bufet na rozcestí. Neskutečně se to táhne než ho v tmě vidíme svítit. S chutí mířím dovnitř - jednak pro razítko a druhak se ohřát. Teď ani pláštěnka na tu zimu nestačí. Letos nám Krakonoš opravdu přeje. Stoly jsou plné prochladlých turistů, v krbu praská dříví. Člověku by se nechtělo ani dál. Tonda je ale nekompromisní. Musíme jít. Na Luční boudě máme zajištěnou polévku a určitě i trochu tepla a odpočinek a to minimálně do 3. Vycházíme a ve dveřích míjíme němce v čele s Katrin - vypadá to, že toho mají taky plný zuby. Jak by mi teď bylo v teplé peřině. ale naštěstí neprší.Venku kousek za bufíkem poznávám, že se snesla mlha nebo klesly mraky - vítr neutichl. Chce se mi hrozně spát. Chvillku mhouřím jednou a pak druhé oko v domnění, že si trochu odpočinou. Musím nejspíš kličkovat po cestě. Nevím. Jdeme mlčky dál. Tonda se těší na Výrovku pro razítko. Zchlazuju ho odpovědí, že bude určitě zavřeno. Za chvilku jsme už u rozcestníku a po levé straně vystupuje ve svitu čelovky část Výrovky - Tonda se rozbíhá ke vchodu - leč marně - sice se v jednom okýnku svítí, ale jinak je zamčeno. Smutně se vrací na cestu a jdeme dále. Tondu po chvilce ztrácíme v kopci a v mlze. Když se po čase otočím, jak je na tom Věrka, zjišťuju, že za mnou není. Asi si na chvilku odpočinula. Pokračuju a čelovkou nepřestávám osvětlovat pravý okraj silnice. Někde tam ten památník už musí být. Marně. Nic není vidět a mlha vše komplikuje. Cestou mě předejde pár lidí, ale o nic nejde - čas je výborný. A konečně - zachycuju ve svitu čelovky památník - nedá mi to a musím k němu a nakouknout dovnitř jestli se něco na deskách změnilo. V tu chvíli za sebou slyším Věrku. Zavolám na ní a cestu k Luční boudě už jdeme opět spolu - už se těším do tepla a na jídlo - zebe mě celej člověk. Tonda přešlapuje před boudou a volá - no sláva že jdete. Honem dovnitř. Přes vstupní síňku se dostáváme do velké auly a po schodech nahoru. Zde už leží několik lidí ve spacákách a spí. Konečně Věrka vidí, proč to lidi táhly s sebou. Překračujeme je a jdeme do sálu, kde dostáváme kontrolní razítko. Vybíráme stůl a jdeme pro polévku - opět ten český bošč. Mě teda chutná. Cpu se jak kdybych nejedla aspoň pár dní - dostali jsme na tři lístky plnou polévkovou mísu, takže proč ne. jen ten chleba je divnej. Občas se rozhlídnu kolem a poznávám známé tváře. Je něco málo po 2. hodině a dojídám poslední lžíce. Zapíjím teplým čajíkem a jsem spokojená. Neustále se hrnoucí davy lidí nás zvedají od stolu - ať se také v klidu najedí. Jdeme zpátky do auly. Ta se už také slušně zaplnila posedávajícími a polehávajícími pochodníky. Věrka si zabírá místo hned na koberci u schodů. Já radši do koutka u okna - vypadá to, že bych si mohla líp přebalit batoh. Musím si doplnit pití do vaku. Od Tondy si půjčuju litrovou lahev a jdu nahoru. Nejprve zkusím wc. Ulevím si a pak se začnu rozhlížet, jestli pod nějaký kohoutek nacpu lahev. Marně. Jdu tedy do sálu, kde jsme jedli. Prosebně škemrám vodu u výčepu. Slečna bez problému lahev naplní a už si to šupajdím dolů. Nasypat ionťák a prohrkat. Vyndávám věci z batohu a doluju ven vak a plním jej. Znova nahoru pro vodu. Doplním vodu a podávám lahev Tondovi - ten si také dolévá zásoby. Postupně zas dávám věci do batohu. Domlouváme se, že kolem 3:15 vyrazíme. Máme ještě cca půl hodiny. Pokouším se usnout, ale nedaří se. Jednak i proto, že po aule běhá pes a nikdo se nemá k tomu, že by ho usměrnil. To nikoho není? Nebo že by si toho ti spáči na lavicích nevšimli? Byl totiž prvně u nich. Chvíli ho hladím a pak odběhne zase dál k jiným pochodníkům. Je čas. Jdu vzbudit Věrku a pomalu si posbírat své věci. Zachumlám se opět do pláštěnky a vyrážíme. Venku se toho moc nezměnilo. Zapínám čelovku. Za necelou hodinku chceme být na vrcholu Sněžky, abychom nestáli frontu na razítko. Východ slunka neočekáváme. Na to je moc zataženo. Přicházíme k domku Slaski a rozhodujeme se kudy dál - polskou nebo tou českou. Nakonec s velkým ohledem na počasí volíme tu polskou cestu. Je o trochu delší, ale ne tak prudká. Občas někoho předejdeme. Ufff to je fučák. Ale jsme na hoře. Honem ke kapli. Co to? proč tam stojej? Po chvíli dotazování zjišťujeme, že kaplička, v níž bývá razítko je zamklá a razítko že je prý snad někde na cestě z Luční boudy sem. No výborný ... Jdeme si stoupnout někde na konec fronty a mrznout. A to doslova. Vítr chlad a mlhovina dělají své. Co teď? Někteří to balí a jdou dolů. Jenže já to razítko chci. Dávám tomu cca půl hodiny. Tzn. do 5 maximálně. Je mi zima. Rozhlížím se po spolutrpitelích. Někteří mají jen tričko a kraťasy. Blázni. Lituju těch pár čtyřnohých kamarádů. Jsou z toho taky trochu víc vyděšení. Zkracuju čekání do 4:45. A pak jsem rozhodnutá jít. Začíná se mi v hlavě honit léčba omrzlin ... když najednou se ozve - kdo chce razítko, tak za mnou. 6el dotyčný s razítkem nedbá na to, že jsme tu mezitím vytvořili frontu pomalu až na růžovku a jde rovnou za polskou boudu za vítr. Deru se dopředu a cestou přebírám papíry Tondy a Věrky. Nakonec se prodřu tak, že jsem jedna z prvních. Pánovi s razítkem říkám, že je to od něj hezký, ale že fronta začínala na přesně druhém konci. Zamumlal něco ve smyslu, že máme být rádi, že to sem vůbec donesl a razítkoval dál. Deru se zase pryč. Razítka máme všichni tři, tak pryč odsud. Protože vítr nepolevuje, vracíme se opět polskou stranou, je mi taková zima, že se chci rozběhnout a snad se zahřát. Bleskově se dostáváme k domku Slaski.Musíme ještě zpátky k Luční boudě. Spěcháme, protože je nám zima chceme odjet prvním busem. U Luční na chvíli zastavujeme. Mám hlad až je mi špatně. Rvu do sebe tatranku a margotku. Tonda dělá pár fotek. Vypadá to, že za mraky prosvítá sluníčko. 6e by přece jen ten východ byl? Je mi to jedno. Zvedáme se a hurá na posledních pár kilometrů - podle nákresu tak 9 km. Jenže jakým hnusem. Chvíli je cesta normální, ale jak se dostáváme blíž k údolí Bílého Labe, je cesta nejen pod kopec ale navíc po velkých šutrech tvořících něco jako schody. Jak jsem již kdysi pravila - nahoru touhle cestou mě nikdo nedostane. Ťapkáme dál a dál. Konečně je tu bouda U Bílého Labe. Zřejmě majitel se rozčiluje, že mu lidi choděj jen na wc a nařizuje nějaké holčině, aby vybírala za použití peníze. Jdu si dovnitř pro razítko. Kdo by si z nás taky dával 3 km před cílem jídlo. Jako bodla by dobrá snídaně, ale holt jde se dál. Tady už cesta pokračuje až k Dívčím lávkám po asfaltce. Rázujeme si to a občas popoběhnem. Když nás v běhu přebíhá nějaký pán, kouknu na čas. Blíží se 7, kdy má jet první autobus. Říkám to nahlas a tempo zvyšujeme - bylo by hloupé dojít akorát po odjetí a čekat asi hodinu na další. Ale už vidíme stoly a vzadu i autobus. Dokonce dva. Rozbíháme se. U stolku odevzdáváme karty s razítky a paní nám dává diplomy. Karty si můžeme nechat. U dalšího stolku si můžem vzít perník a čaj. Ten si i přidávám. Na té asfaltce jsem už moc nepila. Tak máme vše a honem do busu. Bohužel už je na sezení plný, ale řidič bere i na stání. Snaha dostat se do Kalný co nejdříve vše řeší. Tak holt budem stát. Autobus se pomalu plní, stojíme u zadních dveří. Přistupuje i několik psů. Od lidí, s nimiž přišel, se dozvídáme, že se k nim přidal u boudy Mír a od té doby, že jde s nimi. Autobus se už rozjel. chvíli pozoruju psa, chvíli ubíhající krajinu. Chce se mi hroooozně spát. Asi po 40 minutách zahlédnu známou krajinu kolem Kalné - konečně. Autobus zajíždí až k sokolovně. Vystupujeme. Skoro všude mrtvo - jeden stánek se připravuje ke stavbě. Bufet něco málo vaří. Mám smůlu - jede se hned pryč. Jdeme k autu. Sundáváme batohy a skládáme do kufru. Usedám na sedadlo, povoluju boty. Jako snídani mám perník a Regener. Potom spokojeně usínám. Budím se až někde u Vysokého Mýta před benzinkou. Paráda - převážnou část cesty domů jsem prospala.
